Vítám Vás u svého povídání, aneb jak jsem došel Svatojakubskou pouť až do Santiaga de Compostela. Pohodlně se usaďte, právě začínáme. Bude to jízda.
 |
| Santiago de Compostela |
Proč?
Už několik let jsem přemýšlel o pěší pouti do Santiaga de Compostela, které leží na severozápadě Španělska. Začalo to knížkami a přednáškami jistého Ladislava Zibury, který svou první knihu napsal o pouti do Jeruzaléma, ale před touto poutí jako 19 letý absolvoval právě Svatojakubskou pouť. Na začátku března 2020 jsem se už díval na letenky a plánoval, kdy cestu podniknu. Za dva týdny ale přišla pandemie a v létě jsem to pak řešit nechtěl, bylo to zbytečně riskantní. V roce 2021 do toho vlezla koupě bytu, takže ani nezbyl čas. Proto rok 2022 byl tím pravým, i po fyzické stránce.
Svatojakubská pouť má spoustu tras. Jak těch kratších (přes 100 km např. Camino Inglés), pak středně dlouhých (280 km z Porta nebo 320 km z Ovieda - Camino Primitivo) a pak těch opravdu dlouhých (800km hlavní trasa Camino Francés z Francie, přes celé Španělsko). Kvůli času jsem nechtěl jít tu nejdelší Camino Francés, naopak jsem nechtěl jít trasu z Porta, která je spíše po rovině. Proto padla volba na Camino Primitivo, originální původní cestu, která měří 320 km a není to žádná sranda, je to po horách a stále nahoru dolů. To byla pro mě výzva.
Důvodů bylo několik - po 5 letech v práci si udělat nějakou delší dobu volno, taky vyrazit poznávat novou zemi, vyrazit na pouť sám, zlepšit se v mluvené angličtině, poznat další lidi a jiné kultury z celého světa a taky být každý den celý den v přírodě.
Příprava
Plánování začalo již v lednu, kdy jsem si začal zjišťovat informace, díval se na letenky a způsoby, jak se dostat do Ovieda. Letenku jsem nakonec koupil na začátku února za 24 eur na sobotu 28.5. s odletem z Vídně v 6:40. Letenka byla opravdu levná a tím pádem kdyby se něco stalo a propadla by, tak by to nebyla žádná hrůza.
Následně jsem zahájil nákupy věcí, které jsem potřeboval s sebou, protože jsem nikdy nebyl na turistice, tak jsem neměl žádné věci. Koupil jsem batoh pouze 30 litrů, malý spacák, oblečení, nepromokavou bundu, kvalitní ponožky z merino vlny, trička, boty apod.
Dál jsem plánoval a zjišťoval informace a 2 týdny před odletem jsem chtěl všechny věci vyzkoušet. Jestli budou boty v pohodě, jestli bude sedět batoh, jestli vůbec zvládnu něco ujít. Vyrazil jsem tedy do Chřibů a ušel cca 35 km trasu: Velehrad - Salaš - rozhledna Salaš - Hubertka - Bunč - Brdo - Vlčák - Buchlovský kámen - Chabaně - Velehrad. A byl to mazec. Chodidla vyřízené, nohy z bot bolely, jinak prvních 20 km bylo v pohodě. Byl to dobrý začátek, ale bylo potřeba dál zkoušet.
Další menší výšlap byl následující pátek, kdy jsem si dal 13 km po Hradišťském kopci - Rovnina, Rochus, to už ale s jinými botami - obyčejnými prochozenými botaskami za 600 korun, ale kvalitními vložkami s podporou klenby. Hned druhý den jsem si dal 30 km, do Ostrožské Nové Vsi a pak zpět přes Sady, Mařatice a opět Rovninu. Nohy a chodidla si začaly více zvykat, ale stále to nebylo úplně optimální. Změna bot ale pomohla, lehčí boty na moje kotníky byla správná volba.
Poslední výšlap, generálka, byla 3 dny před odletem, ve středu 25.5. Tentokrát jsem šel přes Kněžpolský les do Topolné, z Topolné do Bílovic, v Bílovicích na kopec a do Mistřic a nakonec klasicky kolem Rovniny a do Jarošova. Celkem jsem za 2 týdny ušel něco přes 100 km. Byl jsem rád, že jsem to udělal, protože to bylo pak moc důležité při mé pouti, kde člověk chodí každý den delší trasy.
Co jsem měl s sebou?
Batoh 30 litrů, kšiltovka, sluneční brýle, nepromokavá bunda, mikina, 4x tričko (1 na spaní, 2 na chození, 1 slušnější), 2x termo trenky, 2x klasické, 5x ponožky, 2x turistické kalhoty (možnost předělání na kraťasy), 1x kraťase na spaní, boty, čelovka, malý spacák 4,5 litru, nepromokavý obal na batoh, láhev na pití, rychleschnoucí ručník, žabky, telefon, peněženka a 250 eur, adaptér se dvěma konektory (USB-C a klasické USB), kabely, pas, pojištění, respirátory, hygienické potřeby, manikurní nůžky, měsíčková mast, hořčík v prášku, ibuprofen, endiaron, náplasti, obinadlo, tejpy, kapesníky, prášky na alergii, dezinfekční gel, sprcháč, prací gel pro ruční praní, sešit, tužky, malý batoh 10 litru (superskladný), igelitky a sáčky, powerbanka, sluchátka, proteinové tyčinky, špunty do uší, opalovací krém, bandáž na koleno.
Tak jdeme na to...
Den 1 - Sobota 28.5. - Nekonečné cestování
Den odletu a cestování na dané místo bývá vždy opravdu dlouhé. A o to víc, když máte odlet v 6:40 z Vídně, tak musíte vstávat v 1:30. V noci, kdy jsem stále přemýšlel, jestli mám všechno, tak jsem nakonec udělal ještě dvě změny. Nechal jsem doma turistické kraťasy a sandály vyměnil za žabky. Nakonec to byla lepší volba. Před druhou jsme vyrazili a po čtvrté hodině jsme již byli na parkovišti na letišti. Rozloučili jsme se a já se vydal vstříc kontrole batohu. Vše proběhlo v pořádku a měl jsem pohodové dvě hodiny do odletu.
Naštěstí při kontrole letenky se mi nedívali na batoh, protože měl trošku větší rozměry, než předepisují pravidla Ryanairu. A už jsem seděl v letadle vstříc novým dobrodružstvím. Letadlo bylo téměř plné, seděl jsem uprostřed, z jedné strany Slovák, z druhé Češka.
Do Madridu jsme dorazili kolem půl desáté a já měl tedy dost času se přemístit k terminálu 4, ze kterého mi jel autobus přímo do Ovieda, kde měla moje cesta začít. Mezi terminály pendluje autobus, který jezdí každých 10 minut. V Madridu už začínalo být velké horko, předpovědi hlásily až 34 stupňů. V Oviedu mělo být o 10 stupňů méně.
Na terminálu 4 jsem nakoupil jídlo na 6,5 hodinovou cestu, zjistil si, z kama pojede autobus a už jen čekal. Autobus odjel načas, ale jel přes Madrid, kde ještě zastavoval na dvou zastávkách, takže než jsme se vymotali z Madridu, uběhla více jak hodina. Pak už jsme si to štrádovali po španělských dálnicích směr sever. Řidič měl puštěnou klimu na plné pecky, což opravdu nebylo ideální. Ale dalo se to přežít, jen člověk musel být oblečený. Měl jsem štěstí, že jsem mohl až do Leonu sedět sám. Po 5 hodinách jízdy jsme dorazili do Leonu, přes který vede nejfrekventovanější cesta - Camino Francés. Zde nastoupilo spoustu lidí a do Ovieda byl autobus úplně plný.
 |
| Oviedo, moje startovní čára |
Do Ovieda jsme dorazili v 17:45. Moje první cesta byla do Decathlonu koupit turistické hole. Měl jsem štěstí, že jsem si už v Česku koupil hroty na hole, protože zde byly vyprodány. Následně jsem se procházel městem a mířil se ubytovat do hostelu. Zároveň jsem po cestě zašel do obchodu a nakoupil potraviny na další den, protože ve Španělsku jsou v neděli zavřené obchody.
 |
| Katedrála v Oviedu, zde se startuje Camino Primitivo |
Hostel byl super, dostal jsem pokoj pro 4 lidi, ale slečna recepční mi řekla, že nikdo další si neudělal rezervaci, takže je pravděpodobné, že budu v pokoji sám. Což se opravdu potvrdilo.
Dal jsem si sprchu a vyrazil do města se projít. Lidí bylo ve městě hrozně moc, byl zde i nějaký festival a spousta restaurací měla rezervace na večerní zápas Ligy mistrů. V kostele, od kterého začíná Camino Primitivo, se konala svatba. Nakonec jsem se zastavil pro večeři v McDonalds, nechtělo se mi nic vymýšlet a byl to opravdu dlouhý den. Jídlo jsem si vzal s sebou zpět na hostel a pustil si k tomu právě finále Ligy mistrů. Nakonec jsem viděl jen asi 25 minut fotbalu a šel spát. Ještě jsem si pro jistotu udělal rezervaci na ubytování pro první den poutě, ve městě Grado.
Den 2 - Neděle 29.5. - Prvních 26 km do Grada a krásný den
Trasa: klikni zde
Bylo to tady. První den putování. Problém byl v tom, že jsem neměl obstaraný credential a nemohl tedy začít už ráno. Credential je taková knížka, do které poutník sbírá razítka z ubytování, kaváren a dalších míst, která jsou po cestě. Tímto průkazem se prokazuje v ubytování, že je opravdu poutník. Na konci cesty v Oviedu si může poutník vyzvednout certifikát o absolvování pouti.
Credential jsem si obstaral v turistickém centru, které ale otevíralo až v 10:00. Holt jsem se mohl trošku déle vyspat, dát si v klídečku snídani v hostelu, kde už nikdo nebyl, protože všichni byli na cestě.
Vyrazil jsem ke katedrále a v 9 hodin jsem si u ní sedl. V tom ke mně přišel klučina z Ameriky, jmenoval se Patrick, bydlí v New Orleans. Tak jsme si vykládali, on že ještě v 10 jde na mši, takže bude vycházet později. Podíval jsem se dovnitř a nakonec vyrazil do turistického centra, koupil si credential a šel kolem katedrály dle značek na chodníku. To bylo značení v Oviedu.
 |
| Značení, podle kterého jsem se musel v Oviedu řídit |
 |
| Moje cesta vedla doleva |
Cesta přes Oviedo byla pěkně značená, nebylo se kde ztratit. Oviedo v západní části města mělo nové, moderní čtvrtě a byla radost se dívat na tuto architekturu. Došel jsem až na konec Ovieda, kde mě uvítala tabule s první etapou Oviedo - Grado.
 |
| Z Ovieda do Grada. Moje první etapa |
Na Čechy jsem narazil asi po 10 kilometrech, kdy jsem předbíhal jeden pár a následně se jen ozvalo: ,,No nazdáár". Všimli si totiž mojí vlajky na batohu. Chvíli jsme povykládali, ale měl jsem rychlejší tempo, tak jsem se oddělil. Následně jsme se už vůbec nepotkali.
Taková procházka v přírodě byla opravdu luxusní. Žádná města, jen vesnice s pár domy. Na cestě v tuto dobu nebylo tolik poutníků, spousta z nich vyrážela už ráno. Byl moc pěkný a teplý den. O půl jedné jsem si dal první větší pauzu, vyzul jsem si boty a ponožky a usadil se u kostela ve stínu a dal si oběd, který jsem měl s sebou. Super také bylo, že po cestě bylo několik zdrojů pitné vody, takže se vždy dalo doplnit.
 |
| Opustil jsem Oviedo a už jen příroda |
Moje tempo bylo docela dobré, dost lidí jsem předbíhal. Došel jsem k říčce a musel si obout žabky a projít se v ledové vodě. Chodidlům to hodně pomohlo a člověk se aspoň v horkém dni trochu schladil.
 |
| Sem jsem prostě musel vlézt |
Po tomto desetiminutovém schlazení jsem pokračoval dál, až jsem došel přibližně 5 km od Grada do vesnice, kde byla restaurace. Hledal jsem stůl, ale vše bylo obsazené. Pak na mě mávl jiný poutník, ať si sednu k nim. Pokecal jsem s Němcem a Američankou z Minnesoty, dal jsem si konečně pivo a odpočinul. Následně jsme vyrazili zároveň, ale brzy jsem se jim ztratil.
 |
| Slunečné počasí a jen 4 kilometry do cíle |
Po hodině jsem přišel do Grada a našel moji rezervovanou ubytovnu. Opravdu nádherná budova, více jak 100 let stará. Město ji předělalo na ubytovnu pro poutníky a krásně opravilo. Byl jsem ubytován v pokoji pro 8 lidí. Albergue stál 19 eur, ale i se snídaní. Albergue je zaužívaný název právě pro ubytovny pro poutníky. Dal jsem si sprchu a udělal regeneraci. Pro tyto věci jsem měl s sebou golfový míček, kterým jsem mohl krásně uvolnit chodidla od bolesti a rozměnit bolest do více částí. Hodně mi to každý den pomáhalo. Nohy jsem poté natřel měsíčkovou mastí. Díky tomuto jsem za celé putování měl jeden malinký puchýř. Dost mě trápila alergie, musel jsem si vzít další prášek, měl jsem hroznou rýmu. To se naštěstí zlepšilo další dny.
 |
| Albergue La Quintana v Gradu |
Zašel jsem si do města na pivo, jen kousek od albergue, protože nohy dostaly první den dost zabrat. Vrátil jsem se na zpět a viděl tam sedět kluka, kterého jsem dnes potkal na cestě, měl taky dobré tempo. Viděl jsem také, že pije pivo, takže téma ke konverzaci bychom měli. Sám jsem si zašel pro pivo a zkusil ho oslovit. Nakonec jsme vykládáním strávili asi 4 hodiny, jmenoval se Morten, ale prý to sám moc neumí vyslovit. Bylo mu 20 let, dokončil střední školu a měl teď delší volno, tak se rozhodl jít pouť. Probrali jsme úplně všechno, sleduje také fotbal, tak to byla moc příjemná konverzace. Jedinou kaňkou bylo to, že je fanoušek konkurenčních Spuds, ale co se dá dělat. Hrál ping pong, teď je trenér a hraje i fotbal. Po dvou pivech jsme se přesunuli dovnitř, kde jsme seděli s dalšími lidmi z Německa a Austrálie. Zejména pán z Německa, který měl 83 let, měl můj obrovský obdiv. Dali jsme si večeři, v TV běžely oslavy z Madridu po finále Ligy mistrů.
Byl to opravdu úžasný první večer, pro tyto momenty jsem chtěl jít svatojakubskou pouť. A také jsem se pěkně začal rozvykládávat v angličtině.
V pokoji jsme byli s 2 Francouzi, Američanem a 2 Španělama. Ti chodili s malinkým batohem a zavazadla si nechávali převážet. Spát se šlo kolem 21:30 a spalo se dobře.
Den 3 - Pondělí 30.5. - Poprvé přes 30 km
Ráno byla snídaně před sedmou přímo v albergue a na cestu jsem vyrazil v 7:15. Bylo mlhavo a mě čekalo přibližně 5 kilometrů do kopce. Naštěstí to nebylo tak hrozné, měl jsem opět dobré tempo a hodně lidí jsem předbíhal. I Američana, se kterým jsem byl na pokoji a který vyrazil dříve než já. Stěžoval si, že pán z Francie slušně zařezával. Můžu potvrdit, ale kdo je vybaven špunty do uší, ten to přežije.
 |
| Druhá etapa. Šel jsem ale ještě dál |
Přibližně po 10 kilometrech jsem si udělal pauzu a posvačil. A po dalších dvou kilometrech jsem udělal první chybičku mého výletu. Vůbec jsem si nevšiml značky a odbočky doprava a dál jsem šel po krásné cestě nahoru do šíleně prudkého kopce. Nenapadlo mě, že tady cesta nevede, šel jsem asi 20 minut a nastoupal pěkných pár desítek metrů. Poté mi to už přišlo divné, že nevidím žádné poutníky a podíval se do telefonu na mapy.. Samozřejmě jsem šel úplně vedle a nebyla ani cesta, jak se napojit na správnou trasu. To znamenalo, že jsem si udělal slušný 10 minutový výklus směrem dolů. Ale za ty výhledy to stálo.
 |
| Sice jsem šel špatně, ale výhled krásný |
 |
| No jo, trošku jsem šel vedle. Stane se |
Cesta ale ubíhala docela pěkně, moc lidí jsem nepotkával. Pak jsem ale narazil na kulhajícího Němce, se kterým jsem aspoň 15 minut šel, i když šel pomaleji. Sdělil mi, že je to jeho třetí camino. Už zvládl hlavní trasu Francés a taky šel camino z Porta. Město Salas (ne ten Salaš za Velehradem) bylo pro spoustu poutníků konec etapy, pro mě ale ne. Měl jsem v plánu jít ještě dalších přibližně 9 kilometrů do vesnice La Espina.
 |
| Městečko Salas |
V Salasi jsem si udělal pauzu u kostelíku a také pěkného nápisu SALAS. Tady jsem také potkal dva dobrodruhy ze Španělska, se kterými jsem byl minulou noc na pokoji a kteří neměli s sebou žádné věci. Dal jsem si svačinu, hlad při chůzi nebyl nikdy nijak velký. Odpočinul jsem nohám, protože ty měly docela dost za sebou, a pro jistotu udělal rezervaci v albergue El Texu.
Pauza nohám hodně pomohla, cesta byla ale stále dost do kopce, což jsem později zjistil, že mi vlastně vyhovuje nejvíce. Les za Salasem byl jako nějaká džungle. Vypadalo to opravdu krásně. Zastavil jsem se u místních vodopádů a pokračoval dál směr La Espina. Původně jsem chtěl zůstat o kilometr blíže ve vesničce Boudenaya, ale pan David měl už plno.
 |
| Nebyly to Niagarské vodopády, ale pěkné to bylo |
Tři kilometry před mým dnešním cílem začalo lehce mrholit, nahodil jsem tedy poprvé svoji nepromokavou bundu a nepromokavý obal na batoh. Protože co by bylo horší, než se nemít do čeho převlést. Měl jsem taky spoustu času, tak jsem deset minutek odpočinul na lavičce, která byla pod stromem.
 |
| Příroda, lehce pokrytá mlhou |
Prošel jsem poslední dvě vesnice a dorazil do vesnice La Espina. Ta mě uvítala opravdu krásně opravenou školou a na konci ulice také i albergue. Ubytoval jsem se, tentokrát to byl na pokoji Němec Thomas, který mluvil třemi jazyky v jedné větě (něco Německy, něco Španělsky a nakonec doplnění Anglicky) a Němkou Kristin. Ubytování patřilo spíše k těm horším, ve kterých jsem na celé cestě spal, ale nebyla to žádná hrůza. Toto ubytování patřilo do skupiny "donativo". To znamená, že se sám poutník rozhodne, kolik další ráno při odchodu dá do pokladničky.
 |
| Moc pěkná škola v La Espině |
Dal jsem si sprchu, vypral pár věcí a doufal, že do zítřka uschnou. Neuschnuly. Pokoj byl trošku chladný a venku nebylo pěkně, aby byla možnost věci pověsit. Pak jsem si udělal klasickou regeneraci s golfovým míčkem a měsíčkovou mastí.
Následně za námi do pokoje ještě dorazil poslední host, Španěl José Angel. To byla legenda legend. Přišel, celý smradlavý, Thomas mu začal říkat "Smell man", José Angel stále mlel Madre mia. Aby toho nebylo málo, tak neuměl ani slovo Anglicky, pak hledal zásuvku, protože mi ukazoval, že má jen 3 % baterie. Nakonec se z něj ale vyklubal super chlap, i když jsme si téměř nerozuměli.
V albergue bylo dost Němců, Poláků, lidé z Francie, ale také 2 poutníci z Nizozemska a také se zde objevila Alicia z Austrálie z minulého večera. S ní jsem si povykládal a bylo to moc příjemné.
Byl čas večeře, kde se téměř všichni rozvykládali víc. Byly tři chody, Luca a Ale (pan a paní majitelé) byli moc příjemní.
 |
| Vlastně to už byla hračka. 24 km do Campiella, 27 Hospitales a pak jen zbývajících 200 km. |
Po večeři jsme ještě náš pokoj - Thomas, Kristin, José Angel a já, vyrazili do nejbližšího baru, oni si dali víno a já jsem si dal dvě piva. Pokecali jsme, různě Anglicky, Španělsky a téměř před desátou, kdy se zavíral albergue, jsme dorazili zpět. José Angel ještě dělal nějaké srandy, Thomas ho při tom natáčel a všichni jsme se bavili. Po desáté jsme ale šli spát.
Den 4 - Úterý 31.5. - Zábavné odpoledne a večer
Trasa: klikni zde
V 6:30 celý pokoj vstával a chystal se na cestu. Bohužel mé věci neuschly, tak jsem je alespoň pověsil na batoh. V albergue byla i lehká snídaně, takže jsem posnídal a před sedmou jsem vyrazil na cestu.
 |
| V dáli východ slunce a mnoho větrných elektráren |
Vypadalo to na pěkný den. Opět jako předchozí den se začalo stoupáním a nabíráním výškových metrů. Třetí den na pouti jsem opět měl dobré tempo a předbíhal dost lidí.
Po dvanácti kilometrech jsem přišel do většího města, Tinéu, kde řada lidí, kteří začínali v Salasi, končila. To určitě nebyl můj případ. Dal jsem si pauzu, odpočinul nohám. Tinéu bylo opravdu pěkné město a hlavně tady byli hrozně milí lidé. Staří lidé, co se procházeli, tak automaticky zdraví a přejí "Buen Camino". Bylo to opravdu moc příjemné a povzbuzující.
 |
| Tinéu |
 |
| Nádherné výhledy na město Tinéu |
Následně se pokračovalo ve stoupání až do 921 m.n.m., výhledy byly famózní a předznamenávalo to tomu, co se bude dít další den.
 |
| Povzbuzující cedule - Don't Stop Walking |
Bylo také dobré počasí. Žádné horko, žádná zima, na kraťasy a tričko. Cesta dál pokračovala, já jsem se opět zastavil po celkových dnešních 21 kilometrech, tentokrát na 30 minut. Měl jsem totiž spoustu času a stále jsem řešil, kde budu ubytovaný. Nechtěl jsem totiž končit v Campiellu, ale pokračovat do dědiny Borres nebo nejlépe Samblissmo. Rozeslal jsem e-maily na příslušná ubytování, ale nikdo se neozýval.
Přišel jsem do vesničky Campiellu, kde vlastně téměř nic nebylo. Jen dvě restaurace a dva albergue. Byl jsem zde už ve 12:30, ale stále si nebyl jistý, kde zůstanu. Borres a Samblissmo byly vzdálené přibližně 4 a 5 kilometrů. A já jsem dnes ušel pouze necelých 24. Zkusil jsem ještě psát sms, ale nikdo se neozýval, tak jsem na obě ubytování zavolal. Bohužel v obou mi řekli, že mají na dnešek plno. Nevadí, zítřejší den bude o 5 kilometrů delší, nedá se nic dělat. Těchto 24,3 kilometrů bylo nejméně, co jsem za celou cestu ušel.
Jakmile jsem zjistil, že musím zůstat v Campiellu, objevil se Thomas ze včerejška, který na mě mával, ať jdu na za ním, že mě zve na pivo. Že tady také zůstává, ale je ještě brzo, tak se nemohl jít ubytovat. Dali jsme si tedy pivo, zkusili pokecat (to je ten, co mluví třemi jazyky v jedné větě) a fandili pánovi, který si po obědě přišel zahrát na automatu. A že měl kurňa dnes štěstí. Asi po pěti minutách dokázal z toho magického stroje vytáhnout 104 eur. S Thomasem jsme ho hecovali, ať nám koupí aspoň pivo, ale nepodařilo se. O Thomasovi jsem se dozvěděl také další věci, že je mu 48 let, na to ale vůbec nevypadal. První Camino šel v roce 2004, pak šel ještě jedno.
 |
| Poctivě vymačkaných 104 eur |
Následně jsme se šli ubytovat, byli jsme zde první. Ubytování bylo moc krásné a nové. Noc stála 13 eur. Vyprali jsme si ručně věci, byla to dobrá příležitost a zaplatil jsem sušičku, věci i ze včerejška tedy dobře uschly. Pak proběhla regenerace (a další piva). Thomas si stále pouštěl Josého Angela z předchozího večera...
A pak proběhlo veliké překvapení, když na ubytování přišla legenda včerejšího večera, José Angel. Smell man is back! Thomas byl moc nadšený, vyrazil do obchodu, který byl naproti přes cestu a nakoupil jídlo a José Angelovi a mně uvařil takovou odpolední sváču - vajíčka, sardinky a zelenina s bagetou. Bylo to moc příjemné, dali jsme ještě pivo, sedli si ven a odpočívali. Do albergue dorazili i Němec a Američanka, které jsem potkal na pivu hned první den, kousek před Gradem.
Já jsem také skočil do obchodu nakoupit hlavně na příští den, protože to měl být ten nejtěžší den na celé pouti. Následně jsme odpočívali, poslouchal jsem podcasty a sepisoval věci ohledné mé cesty. Začalo slušně pršet.
Do obchodu jsme vyrazili i do třetice, chtěli jsme si udělat fajn večer, takže jsme koupili láhve vína a nějaké jídlo na večeři. Různě jsme si vykládali Anglicky, Španělsky, Thomas dělal prostředníka. Dokonce José Angel se snažil něco říct Anglicky, ale spíš mu to nešlo. Zjistili jsme ale, že je z Pamplony. Thomas si furt zpíval "I feel better when I am drinking". Ale jo, bylo to docela chytlavé.
 |
| Moje maličkost, Thomas z Německa a Jose Angel ze Španělska |
Kristin, která byla ubytovaná v druhém albergue, psala Thomasovi, ať dojdeme do druhé restaurace. Já jsem si ještě jednou udělal regeneraci chodidel a následně vyrazil na něma. Kristin ale už odešla, to nám vůbec nevadilo pokračovat v jízdě. Poprvé jsem okusil jablkové víno, které mělo 6 %. Pilo se to jak voda, takže jsme každý dali jednu sedmičku a přes okna jsme viděli, že už nám zavírají albergue. To znamenalo, že je deset hodin a my bychom měli jít spát. Jeden z nejlepších večerů na caminu.
 |
| Jablečná mňamka |
Den 5 - Středa 1.6. - Hospitales route a mokro v botách
Trasa: klikni zde
Dnešní den měl nabídnout to nejlepší z Camina Primitiva. Do mlhy, která by se dala krájet, jsem vyšel v 6:45. Hned na začátku cesty jsem potkal 83 letého pána z Německa a Alicii z Austrálie, které jsem poznal první den na caminu. Pozdravili jsme se, prohodili pár slov a já jsem pokračoval trochu rychleji. Mlha po chvíli opadla, protože už jsem pomalu začal stoupat k rozcestí, kde si vyberu, kterou cestou půjdu. Jestli tou přes Polla de Allande nebo Hospitales.
 |
| Krásný pohled ještě před začátkem obrovského stoupání |
Pro tuto možnost jsem byl rozhodnutý už předem. Navíc počasí mělo v dopoledních hodinách přát. Nebylo co řešit, šel jsem nahoru. Hospitales route je vyhlášená alternativní cesta, která vede přes hřebeny kopců ve výšce přes 1000 metrů nad mořem. Vyznačuje se obrovským stoupáním, ale také krásnými výhledy. Pokud ale počasí není ideální, může být i nebezpečná. O tom se přesvědčilo už dost poutníků, kteří v těchto kopcích zemřeli.
 |
| Doleva přes La Pola, doprava přes Hospitales. Šel jsem doprava. |
Hned poté, co jsem si vybral Hospitales, začalo opravdu šílené stoupání. Nebyla to žádná sranda, dost pomáhaly hůlky, ale šel jsem plynule, s pár pauzami na pití i jídlo. Stoupal jsem dál a dál. Výhledy byly dechberoucí. Vůbec to nejde popsat přiloženými fotografiemi. Na pastvinách bylo mnoho zvířat, krávy, koně. Dokonce se muselo projít uzavřenou brankou, aby jim zvířata neutíkala. S Thomasem, který vycházel dříve než já, jsme se potkali na jednom z vrcholů.
 |
| Výhledy z Hospitales |
 |
| Slunce, mraky, mlha a kopce dělají krásnou scenérii |
 |
| Zelená je dobrá |
 |
| Přikázaný směr vpravo |
Thomase jsem předběhl, vychutnával nádhery a pokračoval v cestě. Následně jsem si znovu dal pauzu, odpočinout, pojíst a užívat si tyto momenty. Thomas mě předběhl, ale neviděl mě, kde jsem, tak začal volat okolo. Asi byl zděšený, že si mě nevšiml. To bylo naposledy, kdy jsem ho na cestě viděl. Zůstával totiž o 5 km blíže než já.
Po 18 kilometrech a mírném sestupu jako by se totálně změnilo počasí. Začaly mraky, černé mraky. To nevěstilo nic dobrého. Sedl jsem si, bylo zde pár dalších lidí, někteří přišli z hlavní trasy přes Polla de Alande. Prohodili jsme pár slov, byli to Španělé a Italové. Byli následně malinko rychlejší než já. Začal prudký sestup po kamenech, pozdravil jsem se s pánem z Velké Británie a popřáli jsme si šťastnou cestu.
 |
| Začalo se zatahovat.. |
Do města Berducedo to bylo ještě téměř 10 kilometrů. Následně přišel déšť. Nejdřív mírný, pak to přešlo do pěkného slejváku. To jsem se ještě docela držel, měl jsem kvalitní ponožky z merino vlny, takže jsem vůbec žádné mokro necítil. Ale po 30 minutách, kdy se z cestiček začaly stávat potůčky, jsem špatně šlápl a měl plnou pravou botu vody. Kraťasy byly také mokré, ale co se dalo dělat. Poutník to nemůže vzdát, nemá ani kde, musí pokračovat, ať se děje, co se děje. Ozvalo se i hřmění. Nebyla to vůbec lehká cesta, mokré boty, na pokraji sil. Člověk si neměl kde sednout, kde si odpočinout. Nebyly zde žádné kostely (až 3 km před Berducedem), žádné přístřešky. Po 28 kilometrech jsem přišel do města Berducedo. Sedl si na zastávku, vyzul boty. Naštěstí v tu dobu už téměř nepršelo. Byl jsem úplně bez sil a přemýšlel, jestli nezůstanu už tady, jako to udělá spousta dalších poutníků.
 |
| Špinavé, mokré boty |
Měl jsem ale rezervaci na ubytování v A Mesa, vzdáleného ještě více jak 4 kilometry. Hecnul jsem to, protože začalo být pěknější počasí, kraťasy mi dokonce uschnuly už po cestě. Musel jsem zdolat ještě pár kopců, ale šlo se docela příjemně. Potkal jsem pár lidí, se kterými jsem pak byl v albergue. Nakonec jsem vzdálenost 32 kilometrů zvládl. Bylo to tak tak, ale zvládl. Mraky se ještě honily nad kopci, ale pomalu začalo opět svítit. To byla výborná zpráva, hlavně pro mé boty a ponožky. Ostatní jsem měl naštěstí suché díky nepromokavé bundě a obalu na batoh.
 |
| Krásný albergue, kde jsem strávil noc |
Odměnou mi bylo naprosto nádherné, nejspíše nové ubytování pro poutníky. Byl zde i kulečníkový stůl, bazén, před budovou i koně. Už venku mi slečna ze Španělska řekla, že teď nemůžu použít sušičku, to jsem později zjistil vevnitř tím, že jsem si chtěl nabít telefon, ale nefungovala elektřina. Ještě mi pak na pokoji řekla, že jí ten dnešní déšť rozbil telefon a tak ho měla vložený do misky s rýží. Telefon ale stejně nedokázala rozchodit.
Bylo krásně. Boty jsem si dal schnout ven a do večera byly opravdu suché. To bylo opravdu štěstí. A možná i odměna. Proběhla dlouhá sprcha (měli tam židličku, tak jsem si mohl pohodlně sednout) a regenerace, jako vždy. Nemohl jsem téměř chodit, ale venku bylo krásně, takže jsem si u baru objednal pivo a šel si sednout ven. Španělé a Italové, které jsem potkal na cestě, vášnivě debatovali o fotbale. Bohužel ve španělštině, takže jsem nemohl nijak reagovat. Do řeči se se mnou pak dal Ital Stefano, který už 5 let bydlí ve Valencii. Přestěhoval se kvůli práci, která v Itálii prý není ideální. Pán z Itálie, když zjistil, že jsem z České republiky, tak hned vybalil "Pavel Nedveeed". Španělé zase byli ze Sevilly. Prý je tam teď hrozné horko a tak jeli na sever. Dali jsme ještě pár piv, pak jsem si ještě povykládal s Miguelem, právě ze Sevilly, o životě, o autech, že má rád škodovky a taky, že má rodinu v Linzu v Rakousku.
 |
| Největší odměna po velkém výkonu |
Se Stefanem jsme pak šli na večeři, opět tři chody, sytá polévka, na způsob naší bramboračky, pak maso a nakonec dezert. Se skleničkou vína. Se Stefanem to bylo opravdu příjemné a dlouhé povídání, byl jsem rád, že jsem zase narazil na někoho s angličtinou, se kterým se dalo delší dobu povídat. Hlavně pokud si člověk takto povídá, tak najednou vůbec nepřemýšlí, že je unavený, že nemůže chodit. Je to taková lepší regenerace. Také se v restauraci hrálo na kytaru a viděl jsem tu také jednoho Francouze, kterého jsem neustále potkával na cestě, byl i v albergue druhý den. Mohl mít tak přes 60, ale byl opravdu rychlý, ale bohužel neuměl vůbec anglicky, což mě mrzelo.
Nakonec jsem namazal nohy a už jen poslouchal podcasty a šel spát. Byl to dlouhý a těžký den. To jsem ale netušil, co mě bude čekat následující den.
Den 6 - Čtvrtek 2.6. - Nejtěžší den a největší chyba
Trasa: klikni zde
Ráno začalo příjemně. Nohy až tak nebolely, opět a klasicky se začínalo kopcem - nahoru. Slunce vycházelo nad obzor a já jsem dnes měl v plánu ujít pouze 21 km. Ale znáte mě.
 |
| Pěkné ráno při opouštění A Mesy |
Předběhl jsem Španělku ze včerejška (ta s tím rozbitým mobilem) a šel si dál svým tempem. Z výšky jsem už měl vidět pěknou přehradu, která byla pod městem Grandas de Salime. Byla ale mlha. Mlha taková, jako by seděla v údolí, kam jsem začal prudce sestupovat. Byl to sestup z 1000 metrů nad mořem až k 200 metrům nad mořem. Slušný nářez.
 |
| Mlha, která sedí v údolí a nechce se jí pryč |
Byla mlha a trochu z ní začalo mrholit. Už jsem byl docela blízko být až dole. Říkal jsem si, že si raději nahodím nepromokavou bundu a kryt na batoh. Plán to byl skvělý, bundu jsem našel, ale kryt na batoh už ne. To byla opravdu vynikající zpráva takto po ránu. Co teď budu dělat? Co když začne pršet? To budu mít komplet mokré věci a nebudu se mít ani do čeho obléct? Zpátky už se mi nechtělo jít. Ale věděl jsem, že za mnou šla ta Španělka, třeba kryt na cestě někde viděla a vzala ho s sebou. Sestoupal jsem tedy z přehradě, byla zde pěkná vyhlídka a čekal, až půjde kolem. Využil jsem to také pro občerstvení a odpočinek, bylo to skoro už 10 kilometrů.
 |
| Přehrada |
Bohužel, jak Španělka dorazila, tak mi řekla smutnou zprávu. Něco oranžového na cestě viděla, ale nevzala to s sebou. Byl jsem v pytli. Jediná záchrana mohla být ve městě Grandas de Salime.
 |
| Řeka Navia |
Vyrazil jsem tedy vstříc dalšímu brutálnímu stoupání, jako bylo včera. Většina byla po hlavní cestě, ale tady projely tak 4 auta za 2 měsíce. Opět byly k vidění krásné výhledy. Do Grandas de Salime jsem přišel už v 10:30, po téměř 16 kilometrech. První jsem zamířil do potravin koupit jídlo a následně jsem se vyptával, jestli je tady ve městě možné koupit pončo. Paní mě poslala za roh, kde byl menší obchod. Paní tam opravdu jedno pončo měla. I když bych spíš uvítal jen kryt na batoh. Ale nemohl jsem si vybírat. Něco jsem potřeboval, přes to nejel vlak. Pončo jsem s trochou smutku koupil za 29 eur a tahal další dekagramy navíc. V Grandas de Salime jsem také byl rozhodnutý, že nepůjdu pouze dalších 5 kilometrů do vesničky Castro, ale hecnu dalších 25 kilometrů do většího města A Fonsagrada. Měl jsem totiž spoustu času a v Castru bych byl už před obědem. A ve vesnici vůbec nic není. Později jsem toho samozřejmě dost litoval. Hlavně můj kotník toho do konce cesty litoval.
 |
| Opět luxusní výhledy do přírody na cestě do A Fonsagrada |
Opět jako včera se odpoledne změnilo počasí. Přišly srážky, ale byly to spíš takové desetiminutové. O to víc mě štvalo, že jsem musel to obrovské pončo neustále vyndávat a pak skládat. Byla to otrava, ale nedalo se nic dělat. Člověk si musí sundat batoh, vyndat pončo, dát si batoh, dát si pončo. A po deseti minutách sundat pončo, složit pončo, sundat batoh, uložit pončo. Když už jsem to na cestě dělal po čtvrté, tak mi opravdu docházely síly. A nervy. Musel jsem začít dělat více přestávek.
Kotník na tom opravdu nebyl dobře, dost to bolelo a to mi zbývalo ještě asi 13 kilometrů. A trasa nebyla po žádné rovině, z Grandas de Salime bylo stálé stoupání až do výšky 1100 metrů nad mořem.
Přišla ale první pozitivní zpráva. Objevil se první sloupek s informací, že jsem právě přešel z Asturie do Galicie. To bylo dobré znamení. I když mě následně tyto sloupky začaly štvát, bylo na nich totiž počet kilometrů do cíle. Zbývalo 166 kilometrů. To jsem za 5 dní ušel 150 kilometrů? Wow. Jenže tento sloupek se objevoval klidně každých 200 metrů a neustále číst, že jsem ušel pouze 200 metrů, i když to připadalo jako kilometr, tomu nepomáhal. Později jsem se na to přestal dívat a soustředil se na chůzi.
 |
| Už jsem v Galicii! Ale do cíle to je ještě 166 kilometrů |
Cesta byla předlouhá, posledních 5 kilometrů bylo utrpení, naštěstí do města to pak byly 2 kilometry prudkého stoupání. A do kopce se mi šlo vždy dobře. Už jsem si ani nesundával pončo, nemělo to cenu, i když v něm bylo ukrutné horko. Vystoupal jsem totálně vyčerpaný a došel do centra a našel nějaký albergue. Neměl jsem nic rezervovaného. Nebyl ale problém. Zaplatil jsem, dal jsem si sprchu a chtěl umřít. Více jak 41 kilometrů. Ne, nebyl to dobrý nápad. Ano, měl jsem dát jen těch 21. Ale už to nezměním. Byl jsem také za polovinou celkové cesty. Dnes jsem nastoupal více než kilometr a půl a téměř kilometr jsem šel z kopce. Naprosto brutální čísla, která nejdou srovnat ani s předchozím těžkým dnem.
Začal jsem regenerovat. Promazávat, napravovat škody. Jenže jsem taky musel jít si nakoupit, což nebyla úplně hračka. Obchod byl 3 minuty od ubytování, nakoupil jsem si věci na večeři a na zítřejší snídani a viděl po cestě bar. Dal jsem si jedno pivo a odbelhal zpět na ubytování. Tam už spoustu lidí uklízelo po večeři. Pokecal jsem asi 10 minut s Carlosem ze Španělska. Říkal mi, že na cestě je nějaká Tereza z Česka. Tu jsem ale za celou cestu nepotkal.
Povečeřel jsem, poslal fotky, protože tu byla konečně normální WiFi. Dopil jsem si ještě dvě malá piva a šel ještě jednou natřít nohy. V pokoji jsem byl s Italem, Španělem a dvěma Korejci. Korejci čuměli do telefonu. Já jsem si pustil naši repre proti Švýcarům, podíval se aspoň na poločas a šel spát. Nejtěžší den celého camina byl doufám za mnou.
Den 7 - Pátek 3.6. - Mezinárodní diskuze o všem
Trasa: klikni zdeTentokrát jsem vyrazil ještě o 15 minut dříve, než ve včerejším těžkém dni. Paradoxně se šlapalo docela dobře, klasicky byla mlha, která se rozplývala po okolních kopcích. Dělalo se pěkné počasí, mnoho lidí jsem nepotkal.
 |
| Východ Slunce nad mlhou |
Po dvou hodinách chůze jsem si udělal první pauzu, na pěkném místě s výhledem. Potkal jsem zde Španěla Alejandra, který šel už své šesté camino. A své druhé Primitivo. Říkal mi, že ho šel před 8 lety a že se mnohé změnilo, samozřejmě k lepšímu. Více ubytoven, pěknější cesty. Španělé a Evropská Unie opravdu dost podporují tyto cesty do Santiaga.
 |
| Tady se snídalo jedna báseň |
Samozřejmě abych to nebyl já, že bych přemýšlel o navýšení původní dnešní trasy o 8 kilometrů. To jsem ale tentokrát zavrhl, protože kotník bolel. Nemělo smysl se nikam hnát, mým cílem byla vesnice O Cádavo, vzdálená přibližně 25 kilometrů od mého dnešního startu, A Fonsagrada.
Opět jsem se nevyhnul kopcům, ale to už prostě ke Caminu Primitivu patřilo. Na ubytování jsem dorazil docela brzo, kolem jedné hodiny, a v pokoji už byli dva známí z minulého večera - Španěl a Ital. Poté se přidali i oba Korejci, Jo a jeho strýc Kim, opět jsme se potkali ve stejném albergue. Následně nás ještě doplnili manželé - borec ze Španělska Xavier a jeho manželka, Taiwanka Nin. Myslím, že slušné zastoupení. S Xavim jsme se dali do řeči, bavili jsme se o cestě, také jsme zjistili, že oba děláme v IT. Nin se k nám přidala, konverzovali jsme, vybalovali. Doplnil nás Jo, který byl trochu plachý, ale Angličtinu znal. Kim bohužel moc slovíček neznal, ale Jo pro nás překládal, když bylo potřeba.
 |
| Prostě pověsíš a doufáš, že nepřijde žádná přeháňka, jak je tady zvykem |
Já jsem si během toho udělal regeneraci nohou a vypral co nejvíce oblečení. Svítilo sluníčko, bylo i docela teplo, tak jsem se snažil využít příležitosti. Také jsem si schladil nohy v lavoru se studenou vodou. Hodně to pomohlo.
 |
| Ideální regenerace |
Plán byl zajít do restaurace na takovou obědovečeři. Bylo po čtvrté hodině, tak nás všech pět vyrazilo do blízké restaurace. Opět nechybělo tříchodové menu, dal jsem si jedno pivo, ale poté jsem přešel na víno, jako všichni ostatní. Vypili jsme při tom asi 3 karafy vína, pije se to tady hrozně dobře. A dál jsme konverzovali o všem možném. Nejvíc témat bylo o Koreji, protože je to pro nás hodně vzdálený svět. Probírali jsme, jestli u nás frčí korejské věci, K-Pop a různé další zajímavosti. Bylo to hodně zajímavé odpoledne, jednou jsem musel odskočit sbalit věci, které už byly téměř suché, protože přišla přeháňka. Naštěstí ubytování bylo hned za rohem, tak to nebyl žádný problém.
 |
| Čech, dva Korejci, Španěl a Taiwanka. Mezinárodní účast |
Kousek od restaurace byl obchod, šli jsme si nakoupit věci jak na večerní posezení, tak na zítřejší snídani. Koupili jsme salámy, sýry, také něco slaného a hlavně 2 litry vína. Přesunuli jsme se do albergue a chtěli sednout ven, ale už začalo být malinko chladno, tak jsme využili stůl, který byl ve společenské místnosti.
Otevřeli jsme první víno a pili jsme to s colou a ledem. Zajímavá kombinace, ale proč ne. S červeným vínem to není problém. Opět jsme probírali ohromné množství věcí. Jo, který byl na začátku takový plachý, se najednou rozjel a nešlo ho zastavit. Na obědě si objednal vodu a pak už sám rozléval víno, jak moc mu chutnalo. Jako nám všem. Xavi a Nin se potkali na Taiwanu, když tam Xavi žil. Následně spolu žili 5 let v Japonsku a teď bydlí v horách ve Španělsku. Xavi také žil rok v Bulharsku, Rusku a dalších zemích. Jeho výhodou je jeho obor, mohl pracovat odkudkoli. Teď jsou ale s Nin nezaměstnaní, tak se vydali na camino. Probírali jsme také hit minulého roku, Squid Game - Hra na oliheň. Také technologické věci z Koreji, proč mají tak velké telefony a nevadí jim to. Bavili jsme se třeba i jak je Samsung úspěšný v Evropě, jak to tady funguje. Kim se zase ptal na Česko a že jeho další výlet bude do Prahy a Budapešti. Před 4 lety byl na operaci s nádorem, hned za rok šel své první camino, Francés a teď vyrazil se svým synovcem na další camino. Začali ale Camino del Norte, které se jde při pobřeží a pak se napojili na Camino Primitivo.
 |
| Večerní sedánek |
Největší zajímavostí večera ale bylo to, proč je Jo tady. V Koreji až člověk vystuduje a chce si najít práci, měl by mít ve svém životopisu nějaký speciální, unikátní zážitek ze svého života. Proto vyrazil do Španělska chodit pěší pouť. Protože až se vrátí, tak chce být designérem a takový zážitek by mu měl pomoci. Holt úplně jiná kultura než u nás. A v tom je to opravdu krásné.
Jo se navíc zlepšil v mluvené angličtině, tak jako já jsem to plánoval. Zajímavé také bylo to, že až do tohoto večera se nijak tak moc s nikým nebavili. Až dnes. Kouzelné.
Ty dva litry vína jsme opravdu zvládli, Nin si ale šla lehnout, tak jen ve čtyřech lidech. Po desáté jsme šli spát. Opět nezapomenutelné odpoledne a večer se zajímavými lidmi.
Den 8 - Sobota 4.6. - Lugo, 100 kilometrů zbývá do cíle
Trasa: klikni zde
Do sobotního výšlapu, dlouhého 32 kilometrů, jsem vyrazil v 6:30. Tentokrát přede mnou nebyly žádné obrovské kopce, naopak jsem začal spíše sestupovat. Včerejší O Cádavo bylo stále přes 700 metrů nad mořem. První zastávku jsem si udělal až po 15 kilometrech, protože se mi šlo opravdu dobře. Pak jsem dělal i více zastávek, ale většinou si nebylo kde sednout.
 |
| Pěkný kostel, který jsem potkal po cestě |
Najednou jsem spatřil oázu. Opravdovou Oázu. Byla 12 kilometrů před velký městem Lugo, kde jsem měl nocovat. Už z dálky na mě mával pán a dával mi do ruky meloun. Byl jsem v úžasu. Tento pán tady nabízí ovoce pro poutníky, pak mi dal ještě jeden kousek, jablko a ať si vezmu třešně. Vše bylo stylem donativo, tak jako jsem ve druhém dni spal v albergue v La Espině. Chvilku jsem poseděl, hrála hudba. S pánem jsme zkusili Španělsko Anglický pokec, moc to nešlo. Ale byl opravdu moc hodný a nic takového jsem nezažil.
 |
| Oáza na pouti |
Hodil jsem mu za jeho pohoštění nějaké drobné a pokračoval v cestě. Cesta byla dlouhá, od rána jsem nikoho nepotkal, asi až po 4 hodinách. Začaly mě dost bolet nohy, přecejen jsem měl za sebou už 25 kilometrů, tak mě všichni začali předbíhat. Vůbec mi to nevadilo.
Přibližně 3 kilometry před Lugem jsem si udělal ještě další pauzu, sedl jsem si, vyzul boty a ponožky a odpočinul nohám. Začalo chodit více lidí, jeden pán ze Španělska mi nabídl pomoc. Já jsem jen potřeboval odpočinout. A taky mě napadla jedna věc. Možná překvapivá, ale nakonec ohromně důležitá pro to, abych mohl zvládnout celou cestu. Hůlky, se kterými jsem až do této doby chodil, jsem prostě složil a hodil na batoh. Nevím, jestli to bylo jen psychické, nebo i fyzické, ale najednou jsem neměl bolest kotníku a byl v pohodě. Zpětně jsem nad tím přemýšlel a hůlky mi možná opravdu kazily správný pohyb těla a měly vliv na chůzi. V kopcích a na cestě mi dost pomohly, ale nyní jsem je prostě přestal používat. Zázrak. Druhý zázrak byl, když jsem odpočíval, prošel kolem mě pán z Francie, o kterém jsem psal už v předešlých dnech. Neviděl jsem ho 3 dny a on mě najednou míjí. Naprosto neskutečné na šedesátníka, že měl takové tempo, jako já.
 |
| Lugo |
V dáli už bylo Lugo, největší město, které jsem měl po cestě. Bylo na kopci, přibližoval jsem se centru a hlavně hlavnímu milníku a krásnému nápisu - už jen 100 kilometrů! Jak by řekl můj děda: ,,Tak to už je o srandě". Hned jsem si na to musel vzpomenout, když to často říkal. Byl to skvělý pocit, člověka to nabudí, že mu zbývá už jen 100 kilometrů do vysněného cíle.
 |
| Lugo. Už jen 100 kilometrů! |
Přešel jsem centrum Luga a zamířil do albergue, které jsem měl tentokrát na konci města. Zpětně jsem si mlátil hlavou o zeď, protože to bylo druhé nejhorší spaní za celý výlet. Bohužel jsem se nepodíval na recenze. Albergue stál jen 12 eur, byl jsem na něm pouze s jedním člověkem, kterého jsem za celou dobu neviděl. Postele stály za prd, nedalo se na nich spát. Ubytování bylo zanedbané. Ale co se dá dělat.
Dal jsem si sprchu, odpočíval jsem a regeneroval. Následně jsem se musel vydat zpátky do centra, protože jsem si musel nakoupit na zítřejší den. Zítra totiž byla neděle a jak už víte, v neděli jsou zavřené obchody. Chvilku jsem pátral, ale jeden obchod jsem našel. Nakoupil jsem vše potřebné a vydal se na náměstí na večeři. Objednal jsem si burger a pivo. Následně začal šílený slejvák, že nás museli vyhnat ze zahrádky dovnitř. Nadále pršelo, tak jsem si objednal ještě jedno pivo. Nechtěl jsem mít mokré moje jediné boty, tak jsem raději čekal. Tady jsem dokonce k pivu dostal olivy a brambůrky zdarma. Nepředstavitelné.
 |
| Katedrála v Lugu |
Vrátil jsem se zpět na ubytování, regeneroval, poslouchal podcasty, pil pivo a venku se střídalo počasí. K večeru už ale bylo pěkně, na řece, která byla hned u ubytování, se konaly kajakářské závody.
Večer jsem si také řekl, že těch posledních 98 kilometrů prostě zvládnu za 3 dny. A že přes to nejede vlak, i kdybych měl dojít po kolenou a pozpátku. To byl můj cíl a motivace.
Stále jsem byl na ubytování sám, nikdo další nepřišel. Ani ten druhý člověk. Zkusil jsem jít spát, ale na té šílené posteli to moc nešlo. Podařilo se až kolem půlnoci.
Den 9 - Neděle 5.6. - Polákomeričan
Trasa: klikni zde
Po 5,5 hodinách spánku jsem opět vyrazil brzy, v 6:15. Cesty byly naprosto prázdné, nikdo přede mnou, ani za mnou, žádná auta, ale také téměř nic k vidění. Šlo se ale dobře, kotník byl v pohodě. Bylo pod mrakem, ale žádný déšť.
 |
| Kostel kousek za Lugem |
Po 15 kilometrech jsem si udělal první větší pauzu, sedl jsem si u kostelíku, dal si sváču a odpočinul nohám. Poté jsem hleděl jak puk. Na cestě se objevilo tak 50 lidí. Říkal jsem si, kde se tam objevili. Zjistil jsem, že je tam přivezl autobus a tak jdou jejich krátkou pouť. Všechny jsem postupně začal předbíhat, byli to spíše lidé v pokročilém věku. Následně jsem viděl autobus, který na tyto poutníky čekal.
 |
| Lidská dálnice |
Jakmile jsem tyto lidi předběhl, přede mnou opět nebyl nikdo. Byl to první celý den, který jsem šel bez hůlek. A bylo to super. Dědiny ubíhaly, dnes se šlo hodně po silnici. Ale ne vůbec frekventované.
Přibližně 5 kilometrů před mým dnešním cílem, vesničkou As Seixas, jsem narazil na Poláka. První, když viděl moji vlajku na batohu, tak přehlédl modrou. Myslel si, že je to Polská vlajka. Dali jsme se do řeči, byl hodně překvapený, že jsem došel tak rychle tak daleko, když jsem vyrážel až z Luga. Měl totiž poslední dny problémy s nohou, dnes ale ušel svých 15 kilometrů a noha se mu zlepšila.
 |
| Tyto fontány byly kromě Hospitales po celé cestě. Nebyl problém s vodou |
Janni, jak se jmenoval, je sice Polák, ale již 35 let žije v USA, v Jižní Karolíně. Navštívili jsme po cestě pár kostelíků a povídali si. Byl to zajímavý člověk, ale nechtěl se moc otevírat. Oba jsme ale měli stejný cíl.
Důvod, proč jsem celý den šel trošku rychleji, byl ten, že v této vesnici jsou dva albergue. Soukromý byl ale plně obsazený, proto jsem trošku zrychlil, abych měl v pohodě místo v tom veřejném. Nakonec se vůbec nebylo čeho bát, místa byla i tak. K albergue jsme došli už před jednou hodinou, otevírali právě přesně v jednu.
 |
| Už jen 67 kilometrů |
Ubytování bylo pěkné a stálo pouhých 8 eur. Dal jsem sprchu a šli jsme se podívat do vedlejšího albergue, jestli tam vaří. Slečna uměla anglicky, tak byla domluva suprová. Pak jsme ještě šli do vesnice do baru, tam taky vařili, ale nakonec jsme se rozhodli, že odpoledne zajdeme do soukromého albergue. Vypadalo to lépe. Janni se šel projít na kopec, já jsem šel regenerovat po dnešních 31 kilometrech a chvilku jsem si i zdříml, po předchozí noci, kdy jsem se moc nevyspal.
S Jannim jsme se předtím domluvili, že po půl čtvrté půjdeme na obědovečeři. Opět nechyběly tři chody a víno. Vypili jsme dvě láhve a probírali Ameriku, jeho cestování po celém světě (hlavně bylo skvělé povídání o Machu Picchu), ale také o válce a historii, která ho opravdu moc baví. Také bylo zajímavé, že svou ženu potkal až v USA, nebyla ale z USA, ale z Polska. Probírali jsme také zdražení pohonných hmot, že to už přišlo i do USA. V Americe založil firmu s transportem - náklaďáky, které brázdí celé Spojené Státy.
 |
| Červené vínečko jak višňa |
Janni pak šel na procházku a já jsem musel udělat druhé kolo regenerace. Šel jsem si ale sednout ven a poslouchal muziku. Byl pěkný večer a byl krásný i tím, že jsme byli v zemi nikoho, kolem pastviny a pouze zeleň. Tady se musí žít.
Janni se pak vrátil a ještě mě pozval na jeho sypaný čaj, který měl s sebou. Při tom jsme ještě prohodili pár slov, dal mi rady do života a hlavně k cestování a pomalu jsem si už šel lehnout.
Den 10 - Pondělí 6.6. - Jéé, Češky!
Trasa: klikni zde
Z pěkného albergue se mi nechtělo, ale probudil jsem se už kolem šesté hodiny, takže jsem v 6:30 vyrazil. Dnes mě čekala obrovská štreka, druhá nejdelší, co jsem na caminu šel. V plánu bylo téměř 37 kilometrů. Výhoda byla, že nebylo kam spěchat. Ubytování jsem měl rezervované.
Bylo trochu nevlídlo, pod mrakem, trochu poukalo. Přišel i lehký déšť, ale nejednalo se o nic hrozného. Musel jsem si užít posledních 15 kilometrů na Caminu Primitivu, protože jakmile jsem se dorazil do města Melide, spojil jsem se s hlavní trasou z Francie.
 |
| Čerstvě vymačkaný džus a můj credential |
V Melide jsem si koupil trochu jídla na cestu a zašel do kavárny na jugo de naranja (pomerančový džus), protože trochu poprchalo. Opravdu úžasné pití čerstvě vymačkaných pomerančů.
Jeden děda si u číšnice vyměnil drobáky a snažil se vyhrát nějaké euro na automatu. Bohužel se nedařilo, tak do toho začal trošku mlátit.
Jakmile jsem pokračoval v cestě, tak jsem tolik poutníků snad za celých 8 posledních dní neviděl. Francés je dost frekventovaná trasa a navíc jsem byl přibližně 50 kilometrů od Santiaga. Začalise objevovat také cyklisti. Mrholení zesílilo, ale po půl hodině zase přestalo.
Cesta ale nebyla nijak těžká, šlo se relativně v pohodě, žádné kopce mě už nečekaly. Po jedné hodině jsem dorazil do dalšího města, Arzúa. V tomto městě se napojuje další trasa, tentokrát Camino del Norte, které se jde při severním pobřeží Španělska. Koupil jsem si ovoce a něco na snídani na další den, protože po cestě už žádný obchod být neměl. Sedl jsem si na náměstíčku, dal jsem si sendvič a vyzul boty, abych odpočinul nohám. Do cíle mi bývalo necelých 8 kilometrů.
 |
| Město Arzúa |
Cesta se táhla, lidí ale bylo už poskrovnu, protože spousta zůstala buď v Melide nebo právě Arzúi. Stále lehce mrholilo.
Po 37 kilometrech jsem došel do svého dnešního cíle. Ubytování bylo super. Dal jsem si sprchu a vypral co nejvíc oblečení a hlavně doufal, že nebude pršet a že mi oblečení do rána uschne. Následně bylo super, že začalo svítit sluníčko, do toho ještě vítr, takže věci schly rychle. Chtěl jsem mít co nejvíc čistých věcí, protože jsem chtěl dorazit do Santiaga trochu slušně.
Po šesté hodině jsem šel na trojchodovou večeři a dostal půl litru vína. Večeře byla dobrá, navíc jsem uslyšel známá slovíčka. Češtinu. Dvě paní se bavily ještě s dalšíma dvěma chlapa a šli se navečeřet ven. Já jsem si mezitím objednal ještě jednu karafu vína, bylo moc dobré. A posadil jsem se venku a odpočíval. Pak jsme se asi jednu hodinu s holkama bavili, že jsou ze severních Čech a že šly také Primitivo jako já.
 |
| Červené víno je dobré víno |
Poté jsem ještě regeneroval nohy, aby byly připravené na poslední den cesty a šel pomalu spát.
Den 11 - Úterý 7.6. - Grand Finale
Trasa: klikni zde
Vyrazil jsem před sedmou a nebyl jsem sám. Ve stejný okamžik ze stejného albergue jsem vyšel s Michaelem z Irska. Měli jsme docela dobré tempo, po 10 kilometrech jsme se zastavili na menší snídani, celkem jsme dali 20 kilometrů za 5 hodin. S Michaelem jsme si povykládali o hromadě věcí. Byl učitel, je mu 66 let a bavili jsme se o jeho cestování, že už byl na Caminu několikrát, také o jeho rodině, má další 4 bratry. A jak se schází každou neděli na oběd. Také jsme probrali počasí v Irsku a mnoho dalších věcí.
 |
| Pomerančový džus a mňamka |
Po 20 kilometrech jsme si sedli u obchodu, Michael pak vyrazil na cestu, já jsem si ještě dával pauzu. Zbývalo posledních 10 kilometrů ke katedrále. S Michaelem jsme se ještě po 2,5 kilometrech spojili, odpočinek mi pomohl a měl jsem slušné tempo. Já jsem si dal po 2 km, co jsme šli spolu, ještě další pauzu. Poutníci se začali hromadit, jak kdyby šli v zástupu. Cíl byl blízko, ale přitom stále daleko.
 |
| Bylo to blízko |
Postupně jsem sestupoval k Santiagu, došel na začátek města a potkal člověka z Německa, Krystofa. Nebyl poutník, byl to člověk, který měl mezipřistání v Santiagu a pak pokračoval na Kanárské ostrovy. Měl čas, tak šel z letiště do města. Dobře jsme si pokecali a šli jsme spolu asi 3 kilometry. Dost mi to pomohlo, že jsem se nesoustředil na cestu, ale na vykládání.
 |
| Ještě zbývaly více než 3 kilometry |
Rozdělili jsme se u obchodu. Můj plán, který jsem si už včera řekl, byl, že to dnes prostě dojdu, i kdyby to mělo být po kolenou. A když budu blízko, tak si koupím láhev vína a vypiju ho u katedrály.
Vydal jsem se vstříc katedrále. Nevěděl jsem, kolik mi ještě zbývá, prostě jsem šel podle značek. Na cestě už bylo hodně poutníků, se stejným cílem. Chvilku jsem si povídal s borcem, který šel pobřežní cestu. A pak to přišlo...
 |
| Wow |
10 dní 4 hodiny a 25 minut. 320 kilometrů pěšky. Byl jsem u katedrály. Díval se na ni. Padl na kolena únavou (flašku jsem nerozbil). Sledoval další poutníky, jak přichází, jak už na náměstí sedí, stojí, radují se, brečí. Emoce byly všude kolem. Tyto pocity je hrozně těžké popsat, to jde pouze zažít. Něco, co bych před 5 nebo 6 dny si neřekl, že můžu dokázat. A teď jsem byl tady.
 |
| Je to tam! |
Atmosféra byla úžasná, chvilku jsem si sedl a jen hleděl s otevřenou pusou. Nemohl tomu uvěřit. Po chvíli jsem potřeboval najít někoho s otvírákem na víno. Našel jsem hned na první pokus. Odpočíval jsem na náměstí, díval se na katedrálu, na lidi, na pána, co hrál na dudy. Hlavně jsem byl stále moc dojatý. Člověku v takovém okamžiku ukápne slza (nebo víc slz). Bylo to těžko uvěřitelné, neskutečný pocit.
 |
| Úleva a zároveň |
Obvolal jsem pár lidí a užíval se momenty. Až po dvou hodinách a láhvi vína jsem se zvedl a šel se ubytovat. Ubytování bylo suprové, dal jsem si sprchu a chvilku jsem odpovídal. Čekala mě opět cesta do centra, musel jsem si nakoupit jídlo a pití, prošel jsem se a díval, kde se různě dají koupit suvenýry. Chvilku jsem si opět sedl u katedrály. Dal jsem si večeři a vypil trochu vína. Ještě mě zajímalo, kde si můžu vyzvednout compostelu, což byl certifikát o zvládnutí cesty. Bylo už zavřeno, ale můj plán bylo jít sem hned ráno, kdy tu nebude fronta. Prošel jsem si ještě město a zamířil do albergue.
Byl jsem dost unavený, dnešek byl hodně těžký a zároveň krásný. Sedl jsem si na gauč, pustil si písničky a pil víno. Nic víc jsem večer nechtěl.
Den 12 - Středa 8.6. - Mše a oběd zdarma
První den po deseti dnech, kdy jsem nemusel ujít 25, 30 nebo 40 kilometrů. Vstal jsem po sedmé, po osmé jsem už byl ve městě a stál frontu, abych dostal compostelu. Otevírali v 9 hodin, byl jsem přibližně 12. v řadě. Musel jsem mít vyplněný formulář přes QR kód, jinak vás dovnitř nepustí. Druhá super věc byla, že dovnitř pouštěli jen s rouškou, tu jsem samozřejmě s sebou neměl. Naštěstí vedle mě pán mi jednu daroval. Šlo to rychle a už jsem měl v rukou svoje potvrzení, které jsem dostal na základě razítek, která jsem dostával různě po cestě.
 |
| Potvrzení o absolvování cesty |
Byl to super pocit. Druhý super pocit nastal hned po tom, co jsem vyšel z budovy. Zastavila mě paní, které jsem vůbec nerozuměl. Dala mi do ruky papír, spatřil jsem, že je to poukaz na oběd zdarma. První jsem tomu nevěřil, ale nakonec po přečtení to bylo opravdové. Tak jo, oběd zdarma, proč ne, to beru.
Bylo 9:15 a já jsem začal zjišťovat, kdy jsou mše v katedrále. Je to taková tradice, že poutník, který dorazí až do Santiaga, jde na mši, která je věnovaná právě poutníkům. Mše byla hned v 9:30, tak jsem pospíchal. Prošel jsem si vnitřek, než to začalo. Nebylo tu vůbec moc lidí, jen pár. Mše trvala přibližně 40 minut a došlo i na rozhoupávání kadidla, které je velkou atrakcí a taky dalším důvodem, proč jdou lidé na mši.
 |
| Rozhoupané kadidlo, které si všichni natáčí |
Šel jsem se projít do parku, dnes počasí nepřálo, bylo pod mrakem, občas trochu mrholení. Také jsem se rozhodl a koupil letenku domů. Původní plán byl, že půjdu ještě 4 dny k oceánu. Nakonec i kvůli problému s kotníkem jsem ho nechtěl zbytečně trápit.
Byl čas na koupi suvenýrů. Procházel jsem spoustu obchodů a vždy něco koupil. Magnetky na ledničku, panáka, tričko, přívěšek a pár věcí. Zároveň, jak jsem se opět vracel ke katedrále, tak jsem potkal Němce, se kterým jsem byl první den na pivu. Byl jsem překvapený, že je tady stejně jako já, ale prý párkrát popojel autobusem, protože by nestíhal svůj let. Takže jsme jen minutku prohodili pár slov a nechal jsem ho utíkat. Byl to super pocit, potkat někoho z cesty.
Objednal jsem také autobus a ubytování ve Vigu, kam jsem se chtěl další den přesunout. U katedrály bylo stále spoustu lidí, ale připojily se i kamery. Asi tam měl dojet někdo známý. Jak jsem později zjistil, přijela tam fotbalová legenda, Brazilec Ronaldo, který ujel 500 km na kole.
Bylo 13:00 a tak jsem vyrazil do restaurace, která je kousek od katedrály. Byl čas oběda. Sešlo se tam dalších asi 12 poutníků, kteří také dostali tento poukaz na oběd zdarma. Seděl jsem s Angličankou a párem z Dánska. Angličanka prý měla přítele z Olomouce a taky pár měsíců hlídala děti jedné rodině v Praze. Dokonce řekla pár slov česky. Opět jsme si dobře popovídali, dali si 4 chodové menu, víno a ještě nějaké bublinky, protože jeden poutník ze Španělska měl zrovna v tento den narozeniny. Zazpívali jsme mu a napili se na něj. Byli jsme tam asi hodinu a půl a pak jsem se začal přesouvat zpět na ubytování, po cestě jsem si nakoupil jídlo a pití.
Chvilku jsem si lehnul, pustil muziku a odpočíval. Trošku jsem si pobalil věci, protože jsem ve všem měl guláš a šel zpět do města nasávat atmosféru. Pamatujete, jak jsem byl dopoledne na mši? Šel jsem na další. Tato byla v 19:30, přišel jsem do ní už v 18:45, protože tato měla být daleko více obsazená. A taky že byla. Sedl jsem si na jiné místo, kde jsem lépe viděl rozhoupávání kadidla. Katedrála byla narvaná k prasknutí, lidé seděli na schodech nebo i stáli. Tato mše měla díky tomu daleko větší atmosféru, než dopoledne.
 |
| Už to zapalují. Alespoň 6 lidí je potřeba na rozhoupávání |
Poté jsem si ještě vyfotil katedrálu z venku. Člověka, který zvládl takovou cestu, je to magické místo, které člověka stále přitahuje. Dnes jsem tam u ní byl minimálně 6x. Nicméně jsem šel zpět do albergue, dal jsem si večeři a pil jsem klasicky víno. Také jsem si půl hodinky povídal s holkou z Německa, šla hlavní trasu z Francie. Řekla mi, že 3 týdny zpět v Leónu zjistila, že má covid. Takže musela zůstat týden na pokoji. Naštěstí měla průběh v pohodě, tak mohla ve svojí cestě pokračovat. A zvládla to.
V poklidu jsem si dopil víno, dal sprchu a šel spát.
Den 13 - Čtvrtek 9.6. - Vigo a oceán
Poslední noc v Santiagu byla dobrá, spalo se dobře. V klidu jsem si sbalil věci a měl čas, tak jsem naposledy ještě jednou navštívil katedrálu na pár minut. Stále to byl silný zážitek, ale bylo potřeba se rozloučit.
Poté jsem se začal přesouvat k autobusovému nádraží a po cestě opět potkal dva lidi z Dánska, se kterými jsem byl včera na obědě. Jel jim vlak do Madridu, kde měli strávit 2 dny a pak letět zpět domů. Nakoupil jsem si snídani a jídlo na cestu. Na autobusáku jsem byl pro jistotu dříve, čekal jsem na devátou hodinu, kdy mi měl jet autobus do Viga. Proč do Viga? Vigo je totiž téměř na půli cesty ze Santiaga do Porta. Byl čtvrtek, měl jsem ještě dva volné dny, tak jsem je nechtěl strávit pouze v Portu.
Také jsem nechal své turistické hůlky na nástupišti. Bylo potřeba se s něma rozloučit. Třeba se budou někomu hodit.
Autobus odjel trošku později, to ale vůbec nevadilo. Po hodině a půl jsme byli v centru Viga. Měl jsem ještě dost času, než se půjdu ubytovat, tak jsem vyrazil na tvrz, poseděl jsem, užil si výhledy na oceán. Poté už jsem se šel ubytovat, po skoro dvou týdnech jsem měl pokoj pro sebe.
 |
| Výhledy na oceán a okolní kopce |
Bylo horko a můj plán byl jasný už předem. Aspoň trochu se opálit. Při chození jsem se trošku opálil, ale tady jsem chtěl využít příležitosti. A taky jsem chtěl strávit odpoledne u vody. Pláž byla vzdálena asi 4 kilometry od mého ubytování. Po cestě jsem se zastavil na jídlo a pití a došel na pláž. Bylo tu už pár lidí, dorazil jsem sem přibližně ve 14:30. Vigo má také moc pěkné chodníky, jak pro chodce, tak cyklisty. Toto město má téměř 300 tisíc obyvatel a je velice důležitým přístavem pro Španělsko.
 |
| Pláž ve Vigu |
Odpočinul jsem si na přímém slunci a poctivě se mazal. Doháněl jsem také podcasty, které jsem nestihl za poslední dva týdny. Bylo krásně, nebylo až tak horko, mohlo být kolem 25 stupňů. Slunce ale pálilo jako blázen. Párkrát jsem se šel aspoň trochu schladit do vody, která ale byla studená. Stále jsem řešil ubytování druhý den v Portu. Bylo naprosto nadlidské tam něco sehnat. Všechno ceny kolem 122 eur, i za hostely. Což bylo pro mě nereálné.
Kolem šesté už bylo sluníčka dost, sbalil jsem se a už jsem cítil, že něco není v pořádku. Zpět do ubytování jsem tentokrát šel ne při pobřeží, ale vrchními ulicemi. Na ubytování byla zrovna paní, která mi dala heslo k WiFi, zaplatil jsem jí 25 eur za pokoj a musel si dát ledovou sprchu. Bolest se začínala zvětšovat.
Byl čas večeře, skočil jsem si 2 minuty od ubytování do restaurace, dal si pivo a burger, ten byl obrovský, že jsem ho ani nezvládl celý dojíst. Vrátil jsem se na ubytování, zapl malilinkou televizku, dávali Švýcarsko - Španělsko a zároveň jsem se na telefonu díval na naši repre v Portugalsku. Bolest ale narůstala, totéž i únava.
Po zápase jsem chtěl jít spát, ale aby toho nebylo málo, pod oknem jsem měl nějaký bar a tam se slavilo asi do dvou do rána, Španělsko totiž vyhrálo. Navíc se tu a tam objevila hodně hlučná skupinka, takže se nedalo spát vůbec. A k tomu ještě pálení celého těla a zimnice.
Den 14 - Pátek 10.6. - Porto a západ Slunce
Ráno jsem samozřejmě byl nevyspalý, ale nebyla to až taková hrůza. Spíše jsem si musel dát ledovou sprchu, abych ulevil od spálení.
Sbalil jsem si věci a šel pomalu na autobusové nádraží. Byl jsem tam pro jistotu o hodinu dříve, jel jsem stejným spojem, jako včera. Akorát tentokrát z Viga. Posnídal jsem a vyčkal na autobus. Bylo super, že jsem celou cestu měl volné sedadlo vedle sebe. Poslouchal jsem dál podcasty.
Do Porta jsme dorazili ve 12:30 místního času, šel jsem najít úschovnu věcí, protože stále jsem neměl spaní na noc a po Portu se mi nechtělo chodit s dvěma batohy. Můj plán byl poslední noc přespat na letišti, že to už nějak přežiju.
Dal jsem si jídlo, koupil pivo a šel si sednout do centra k řece. Přišlo mi, že tu bylo tak 10x víc lidí, než jsme měli minulý rok v září (Cestopis je k přečtení zde: klikni zde). Zároveň bylo velké horko, 30 stupňů. Úplná bomba po včerejším spálení.
 |
| Jako minulý rok |
Moje cesta vedla ke katedrále, protože i z Porta, resp. přes Porto (z Lisabonu a Fara) se chodí do Santiaga. A chodí se i přes Vigo, kde jsem byl včera. Bylo parádní opět vidět známé značky. Do Santiaga chybělo 248 km. Prošel jsem se po mostě a užíval si poslední den na své výpravě. Vydal jsem na vyhlídku, kde jsme minulý rok seděli asi 3x, ale ani jednou jsme neviděli západ Slunce. Vždy bylo pod mrakem.
 |
| Do Santiaga jen 248 kilometrů. Ale ne pro mě |
Tato vyhlídka je podle mě velice oblíbeným místem nejen turistů, ale i místních. Už když jsem sem přišel, sedělo tu spoustu lidí, hrál tu muzikant a hrál naprosto skvěle. Všechny staré i nové hity dával na svou kytaru jak pán. Muzikanti se pak prostřídali, přišel tam jakýsi portugalský šaman, teda aspoň tak vypadal. Asi nehrál špatně, ale portugalštině nerozumím. Slunce se pomalu posouvalo níže a níže.
 |
| Muziko, hraj! |
Cítil jsem, že tohle je to správné završení mého dvoutýdenního výletu. Atmosféra, lidé, západ Slunce, víno. Nic víc jsem v tu chvíli nepotřeboval. Vyhlídka byla naprosto plná lidí. Všichni si užívali toho klidu a pohody, která tady byla.
 |
 |
 |
| Porto v noci |
Zamířil jsem do ubytování, byl trochu ruch z ulice, ale spalo se mi podstatně lépe než minulou noc ve Vigu.
Den 15 - Sobota 11.6. - Home Sweet Home
Velmi jsem kvitoval, že jsem se probudil v posteli a ne na zemi na letišti. Zchladil jsem se sprchou, nakoupil po cestě potraviny na celý den a vyrazil na letiště. Nebyl problém se zorientovat, člověk toho po 9 měsících nezapomene tolik moc.
Na letišti jsem byl už před jedenáctou, letadlo letělo ve 13:55. Kontrolou jsem prošel bez problému, poslouchal jsem podcasty. Poté už jsem viděl, z jaké brány mi letí letadlo, přesunul jsem se přes celé letiště a po kontrole letenky jsem zaslechl pražáčtinu. Ne že by mi tohle chybělo.. V letadle bylo asi dost Čechů. Letadlo bylo téměř plné a co se mi ještě nikdy nestalo, tak to, že jsem seděl přímo v první řadě. Náhodou to bylo super, letěl jsem s easyJetem. Odletěli jsme téměř na čas, takže jsem do Prahy dorazil už před šestou hodinou (zase přesun času).
 |
| Pražáčtina mi nechyběla, ale co se dá dělat |
V Praze na letišti jsem už nebyl pár let, ale proběhl jsem ho docela rychle a koupil jízdenku na autobus. Můj plán prvně byl jet ve 21:00 RegioJetem do Brna. Nicméně jsem měl slušný čas, tak jsem se podíval, jestli něco ještě nejede přímo do Starého Města nebo UH. Spatřil jsem autobus 19:15 přímo do UH. Metro mi navazovalo úplně přesně, když jsem vystoupil z autobusu. Také následný přestup na Florenc proběhl rychle a já jsem měl půl hodiny na nakoupení jídla a jízdenky. Vše jsem krásně stihl a byl jsem rád, že budu doma o více než 2 hodiny dříve.
Sestava v autobuse byla zajímavá. Byl to autobus, který jel z Plzně, přes Brno, UH, Poprad až téměř k Ukrajinským hranicím. Pán přede mnou měl plnou igelitku alkoholu, asi aby tu cestu přežil. Dal si panáka nějaké vodky, zapil pivem a byl spokojený. V autobuse se nejdříve pustil film Blbý a Blbější, na to navázalo legendární Dědictví.
Po jedenácté jsem už stál na autobusáku v UH a brzy také doma. Home Sweet Home.
 |
| Cíl mé cesty, katedrála v Santiagu de Compostela |
Jestli jste to dočetli až sem, tak jste skvělí a moc Vám děkuji. Tentokrát to bylo superdlouhé, ale až si to budu jednou znovu číst, tak si lépe tyto momenty vybavím. Ale na ten jediný den, kdy jsem přišel do Santiaga, určitě nikdy nezapomenu. Běžte do Santiaga. Je to očista.
Komentáře
Okomentovat